Historie využívání agentů provokatérů sahá daleko. Týkala se již Rakousko-Uherského mocnářství, což literárně ztvárnil Hašek v příbězích dobrého vojáka Švejka. V období druhé světové války pak Gestapo za pomoci konfidentů zakládalo tzv. “volavčí sítě”, které využívaly provokatéry při odhalování a rozkrývání protifašistického odboje. Po válce využívala provokatéry Státní bezpečnost (StB), která sama zakládala protikomunistické odbojové skupiny. Její členy poté pozatýkala a získané důkazy použila k jejich odsouzení. Za tímto účelem provedla StB například operaci “Kameny”, při které byla vytvořena fiktivní síť převaděčů. Pomocí výslechů převáděných osob, které věřily, že se nacházejí v SRN (ve skutečnosti se stále nacházeli v Československu) se StB také snažila získat informace o dalších protikomunisticky smýšlejících lidech. Na úspěšné zkušenosti Gestapa a StB navázala i demokratická policie, která si pro tyto účely zřídila doslova speciální útvar: Útvar speciálních činností (ÚSČ).
Útvar policie, který ze své činnosti utajuje ze všech nejvíce, je právě ÚSČ. Je to servisní složka policie, který má na starosti jen dva druhy činností: ochrana svědků a nasazování agentů. Ročně na to spotřebuje 93 milionů korun. Ke stejnému útvaru patří také tři agenti, kteří byli nasazeni v souvislosti s operací Fénix. Působení Petra, Roberta a toho třetího, kteří zřejmě žijí v představě, že provokacemi musí chránit společnost před proti-demokraticky smýšlejícími lidmi, je příkladem tzv. “řízené opozice”.